Ochrana přírody

Současná příroda

Během geologických období se měnil charakter přírody. Ve čtvrtohorách (holocén) se střídají doby ledové (glaciály) a doby meziledové (interglaciály). Poslední doba ledová se vyznačovala velmi nízkými průměrnými ročními teplotami –3 až –4 °C a nízkými průměrnými ročními srážkami 100 – 200 mm. Na našem území převládaly stepi a ve vyšších polohách tundra se zakrslými břízami, mechy a lišejníky. V dobách meziledových, v níž se nacházíme i nyní, průměrné roční teploty dosahují 13 °C a průměrné roční srážky 800 – 1 000 mm. Za současnou přírodu považujeme tedy stav od poslední doby ledové, čili posledních 10 – 15 tisíc let.

Vývoj devastace přírody

Kolem 4. tisíciletí před naším letopočtem se zde objevili první zemědělci. Zjistili, že je jednodušší pěstovat rostliny na jednom místě, než je sbírat ve volné přírodě a stejně tak chovat domácí zvířata v blízkosti svých obydlí, než je lovit ve volné přírodě. Lidé tedy začali pěstovat plodiny, a tím zasahovat do přírodních ekosystémů (viz kapitola – Ekosystémy). Docházelo k mýcení a vypalování lesů kvůli zisku ploch vhodných pro zemědělské činnosti. K další velké devastaci přírody došlo koncem 18. a začátkem 19. Století v souvislosti s vyššími nároky na těžbu dřeva v době Průmyslové revoluce. Současně s tím ale docházelo k intenzivnímu zalesňování našeho území a zakládání prvních lesních monokultur. Asi nejrozsáhlejší a největší devastace přírody však přišla po 2. světové válce, kdy dochází k výraznému zvýšení potřeby energie, obrovské produkci odpadů atd.

Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody řeší mnoho aktivit, které není možné obsáhnout v rámci jednoho státu, ba dokonce ani v rámci Evropské unie. Příkladem je problematika vodních toků. Řeky tečou přes pomyslné hranice a je tedy třeba domlouvat se ohledně jejich managementu. Tak vznikly bilaterální, příp. třístranné dohody. Často ovšem nestačí ani toto. Současné možnosti dopravy umožňují přesouvat se na obrovské vzdálenosti za relativně krátkou dobu. Bylo tedy nutné řešit některé problémy na mezinárodní úrovni.

Příkladem mezinárodní úmluvy je Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy – CITES, který řeší ochranu biodiverzity na mezinárodní úrovni.

Příkladem mezinárodní organizace je UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization). Byla ustanovena v roce 1946 v Paříži. Má několik oblastí činnosti, mezi ně patří výchova, kultura, komunikace a informace, ale i přírodní vědy. UNESCO vyhlašuje v programu Člověk a biosféra tzv. Biosférické rezervace, což jsou velkoplošná chráněná území, která chrání typické ekosystémy v biomech a mají čtyři hlavní úkoly:
1. chránit na svém území biologickou a kulturní rozmanitost, t. j. kulturní a přírodní dědictví,
2. být příkladem trvale udržitelného hospodaření v krajině,
3. umožňovat intenzivní ekologický výzkum, monitoring faktorů prostředí a 
4. podporovat vzdělávání a ekologickou výchovu obyvatel.

Ještě uveďme příklad nevládních organizací a občanských sdružení, které rovněž fungují na mezinárodní úrovni: IUCN (The World Conservation Union), která má více odborných komisí, z nichž velmi významná je komise pro přežití druhů, která má 8 000 členů a zabývá se terénním výzkumem, záchrannými programy, ale také vytváří Červené seznamy druhů (www.redlist.org), které obsahují druhy vyhynulé, pohřešované, ale i ohrožené druhy. Členské země si pak vytvářejí své vlastní Červené a černé seznamy vyhynulých, pohřešovaných a ohrožených druhů svého území.

Červený seznam ČR (http://www.preslia.cz/P123Grulich.pdf) rozlišuje 4 kategorie ochrany: nejpřísněji chráněné – kriticky ohrožené druhy, silně ohrožené druhy, ohrožené druhy a druhy vyžadující zvýšenou pozornost.

Po vstupu do EU byly implementovány do legislativy členských států některé směrnice EU. První významnou směrnicí byla směrnice o ochraně volně žijících ptáků (směrnice 2009/147/EC). Druhou směrnicí byla směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice 92/43/EHS). Na základě těchto směrnic každá členská země EU zmapovala své území a získala tak přehled o výskytu chráněných rostlin a živočichů a cenných stanovišť (mapování v rámci soustavy Natura 2000). NATURU 2000 definujeme jako spojenou evropskou ekologickou síť zvláštních oblastí ochrany, která je složená z lokalit s přírodními stanovišti a stanovišti druhů, a která umožní zachovat příslušné typy přírodních stanovišť a stanoviště druhů v jejich přirozeném výskytu v příznivém stavu z hlediska jejich ochrany nebo umožní tento stav obnovit.