Liečivé rastliny

Z historie

Nejstarší písemné zprávy o léčivých rostlinách pocházejí z Číny (27. století předn. l.), Egypta (16. století před n. l.), kdy byly vedeny lékařské záznamy o  používání rostlin. V  antických spisech uvádí Hippokratés (460 – 337 let před n. l.) 236 druhů rostlin. Vrcholným dílem antického období je dílo Pedacia Dioscorida (60 let n. l.) Materia medica, kde je uvedených 600 druhů bylin. Ve stejné době pracoval Plinius st., který sepsal dílo Naturalis historia, zabývající se použitím bylin. Ve 2. století n. l. založil Galénos tzv. galeniku, jejímž základem je úprava účinné látky do lékové formy, aby ji mohl organismus přijmout.

Ve středověku došlo k  velkému rozvoji zájmu o  léčivé byliny. Byly sestavovány herbáře a  bylinkáře (Jan Černý (1517), P. A. Mattioli (1562)). V  16. století vyslovil Paracelsus převratnou myšlenku, že účinná není rostlina, ale látky, které se v  ní vyskytují. Léčení probíhalo převážně v klášterech, ve kterých byly zakládány nemocnice a apatyky, kde se léčilo pomocí léčivých rostlin (fytoterapie). Zároveň byly budovány klášterní zahrady, které měly užitkovou část (hortus) a bylinkovou část (herbularius). Byly položeny základy dnešní farmacie, čili vědního oboru zabývajícího se účinnými látkami, které mají fyziologický vliv na organismus.